Aktuální judikatura

• Publikováno: 1.1.2011
• Typ: výklady
• Zdroj: Daně a právo v praxi 2011/1

JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský,, Lichnovský, Ondrýsek & partneři, a. s.

Doručování - zdržování se právnické osoby

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 Afs 41/2010-150, www.nssoud.cz.

K předpisům:

• § 17 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2009.

„Klíčovou otázkou je v nyní projednávané věci to, zda se žalobce zdržoval na adrese Sokolovská 49, Praha 8 - Karlín, kam mu bylo na základě jeho vlastní žádosti správcem daně doručováno. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 6. 11. 2008, jímž bylo vyhověno předchozí kasační stížnosti stěžovatele v téže věci, zabýval v obecné rovině tím, za jakých podmínek lze dospět k závěru, že se právnická osoba na adrese, na niž je jí doručováno, nezdržuje. Takový závěr lze učinit v případě kumulativního splnění těchto podmínek: 1) na adrese sídla, případně na adrese, kterou právnická osoba soudu sdělila, nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, 2) právnická osoba v místě doručování nevyvíjí podnikatelskou či jinou činnost prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných osob.“

V uvedené věci byla řešena otázka zdržování právnické osoby, to ve vztahu k ustanovení § 17 odst. 5 ZSDP ve znění účinném do 30. 6. 2009. Podle tehdy účinné právní úpravy totiž bylo požadavkem pro účinnost doručení zdržování se adresáta v místě doručení. V této věci argumentoval správce daně tak, že u právnické osoby je otázka zdržování se irelevantní, jelikož ta je z povahy věci splněna vždy. Přitom odkazoval na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, kde k tomuto závěru tento došel, to však ve věci intepretace obdobného ustanovení občanského soudního řádu. Právě na tuto rozdílnost v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal, kdy argumentaci správce daně odmítl. Znamená to tak, že také u právnické osoby bylo nezbytné zkoumat otázku, zda se v místě doručování zdržoval někdo, kdo si mohl doručovanou písemnost vyzvednout. Nebylo-li tomu tak, pak nemohly nastat účinky doručení fikcí.

Problematika pomůcek

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 1 Afs 84/2010 , www.nssoud.cz.

K předpisům:

• § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb..

„Dle konstantního názoru zdejšího soudu [srov. zejména rozsudky ze dne 23. 3. 2007, čj. 2 Afs 20/2006-90 (publ. pod č. 1222/2007 Sb. NSS), ze dne 17. 7. 2008, čj. 9 Afs 14/2008-81, ze dne 23. 7. 2009, čj. 5 Afs 72/2008-71, ze dne 28. 6. 2007, čj. 2 Afs 184/2006-123, ze dne 27. 7. 2005-55, čj. 2 Afs 207/2005-55 (publ. pod č. 1472/2008 Sb. NSS), ze dne 8. 3. 2007, čj. 2 Afs 29/2006-108, a ze dne 18. 7. 2007, čj. 9 Afs 28/2007-156, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 76/2007-48 (publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS)] představuje stanovení daně podle pomůcek (§ 31 odst. 5 daňového řádu) náhradní formu stanovení daňové povinnosti v případech, kdy selže způsob základní, tzn. stanovení daně dokazováním. Je zřejmé, že vzhledem k chybějícím důkazům nemůže být tato náhradní forma zcela přesná a že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad o tom, jak vysoká by měla být příslušná daň. Tento odhad přitom musí vykazovat určitou relevanci ve vztahu k realitě a musí vycházet z racionální úvahy obsahující jednoznačnou konkretizaci skutečností vedoucích k přechodu na pomůcky, jakož i toho, jakých pomůcek správce daně použil, jakými úvahami byl veden a jaké konkrétní výhody při stanovení daňové povinnosti ve prospěch daňového subjektu uplatnil.“ Pomůcky byly vždy místem, kde se správce daně dopouštěl zcela zásadních pochybení. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud nejenom, že vyjmenoval relevantní judikaturu k tomuto ožehavému tématu, leč také shrnul základní požadavky na stanovení daně tímto způsobem. Správci daně a daňové subjekty by tak měli mít o těchto požadavcích povědomí, kdy vyjmenovaná judikatura jim může být v tomto velmi nápomocná.

Zavedení v databázi EUROCANET jako nezákonný zásah

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 9 Aps 5/2010, www.nssoud.cz.

K předpisům:

• § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.

„Krajský soud tak namísto odmítnutí žaloby v části, ve které se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v odeslání formulářů SCAC 2004, obsahujících informaci o tom, že stěžovatel je účastníkem podvodných transakcí (bod 2.), a v části, ve které se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem, spočívajícím v jeho evidování v registru EUROCANET (bod 3.), měl přistoupit k jejímu meritornímu posouzení a zvážit naplnění jednotlivých definičních znaků nezákonného zásahu uvedených v ustanovení § 82 s. ř. s.“

V této věci byla podána žaloba proti nezákonnému zásahu ve smyslu ustanovení § 82 a násl. SŘS. Žalobce brojil zejména proti tomu, že o něm byly správcem daně formou mezinárodní spolupráce (formuláře SCAC 2004) šířeny nepravdivé informace, a že byl navíc zaveden do databáze EUROCANET (což je neformální síť pro rychlou výměnu informací mezi členskými státy Evropské unie, týkající se potencionálních podvodů typu „missing trader“). Faktickým důsledkem zavedení do této databáze jsou pak zpřísněné kontroly všech uskutečněných plnění plátce, a to jak u plátce samého, tak u jeho obchodních partnerů. Důsledky jsou tak pro plátce naprosto zásadní, jelikož většinou ústí v neochotu jeho obchodních partnerů uskutečňovat jakékoliv další obchody (o pravidelnou návštěvu správců daně logicky nikdo nestojí).

V uvedené věci pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že šíření nepravdivých informací formou mezinárodní spolupráce, stejně jako zavedení do databáze EUROCANET, je s to být nezákonným zásahem. Bude tak na krajském soudu, aby v dalším řízení tyto skutečnosti prověřil po stránce faktické a na základě nich rozhodl. Pro daňové subjekty to tak znamená, že mohou mít možnost se efektivně bránit proti dalším vpádům do jejich práva na svobodné podnikání tam, kde pro tento vpád neexistoval zákonný podklad.