Aktuální judikatura

• Publikováno: 9.2.2010
• Typ: výklady
• Zdroj: Daně a právo v praxi 2010/2

JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Lichnovský, Ondrýsek & partneři, a. s.

Provádění navržených důkazů

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Afs 105/2009, www.nssoud.cz.

K předpisům:

• § 52 soudního řádu správního (dále jen „SŘS“),
• § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“),
• § 2 odst. 3 ZSDP.

„Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z důkazů provede a vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování návrhu na provedení důkazů je možné např. z důvodu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž prokázání nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo z důvodu, že důkaz nemá vypovídací schopnost. Odmítnutí provedení důkazu může být také odůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázána. Soud je oprávněn rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv, nicméně musí být zřejmé, jaké důvody ho ke konkrétnímu procesnímu postupu vedly.“

Bývá častým problémem daňového řízení, že správní orgán odmítne bez racionálního důvodu provést navržený důkaz. Tento znak libovůle nelze v právním státě akceptovat. Jak vidno, s uvedeným nešvarem se můžeme občas setkat nejenom v daňovém řízení, ale také v rámci soudního přezkumu. O to více je tudíž nutno pamatovat, že odmítnout provést důkaz bez racionálního podkladu a navíc bez náležitého odůvodnění je velkou vadou řízení. To nezávisle na tom, zda se jedná o řízení správní či řízení soudní.

Souvislost daňových výdajů s příjmy

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 1 Afs 132/2008, www.nssoud.cz.

K předpisům:

• § 24 zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“).

„Daňovým výdajem je takový výdaj, který má souvislost s byť i jen očekávanými příjmy. Zmíněná souvislost znamená, že bez vynaložení uvedených nákladů by podnikatel očekávané příjmy vůbec nezískal či ani neměl možnost získat. Nutno je proto vždy vážit, zda faktický výdaj buď přinese příjem (zisk), nebo jej do budoucna zajistí a nebo alespoň napomůže již dosažené příjmy dřívější činností daňovému subjektu udržet. Veškeré tyto ekonomické aktivity odpovídají smyslu a cíli zákona o daních z příjmů.“

Souvislost daňových výdajů (či nákladů) s příjmy je častým problémem při kontrolách daně z příjmu. Správci daně mnohokráte argumentují ztrátovostí jednotlivých „akcí“ či tím, že výdaj nevedl nakonec k příjmu. Na základě těchto skutečností pak odmítají uznat výdaj jako daňový. K této věci se vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Přitom došel k závěru, že plně postačuje, bude-li mít výdaj byť jen souvislost s příjmy. Přičemž postačuje, když příjmy budou očekávané. Tudíž s ohledem na podnikatelské riziko je i zcela možné, že očekávané příjmy se nakonec ani nemusí dostavit. Tato skutečnost by však neměla mít na uznání výdaje jako daňového žádný vliv.

Rozdíl mezi odst. 1 a odst. 2 '§ 24 zákona o daních z příjmů

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 5 Afs 152/2006, www.nssoud.cz.

K předpisům:

• § 24 ZDP.

„Rozdíl mezi § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, spočívá v tom, že výdaje podle odst. 1 musí být svázány s příjmy, byť jen očekávanými, kdežto výdaje podle odst. 2 nejsou podmíněny souvislostí s příjmy, ale s činností poplatníka.“

K citovanému judikátu není moc co dodat. To však nijak nesnižuje jeho význam a důležitost. Právě naopak. V důsledku tak platí, že daňový subjekt nemusí u výdajů podřazených pod ustanovení § 24 odst. 2 ZSDP správci daně nijak prokazovat souvislost s očekávanými příjmy. Na druhou stranu pak zrcadlově platí, že správce daně ani nemůže tuto skutečnost po daňovém subjektu nijak vyžadovat.