Odpis automobilu při zajišťovacím převodu práva

• Publikováno: 12.5.2010
• Typ: otázky & odpovědi
• Zdroj: Daně a právo v praxi 2010/5

JUDr. Vlasta Víchová
Ing. Martin Děrgel

Fyzická osoba-podnikatel vedoucí daňovou evidenci nakoupila 31. 12. 2009 osobní automobil formou kupní smlouvy. Část byla uhrazena v hotovosti, část byla financována úvěrem od úvěrové společnosti. Velký technický průkaz zůstává po dobu splacení úvěru u úvěrové společnosti. Součástí obchodních podmínek úvěrové společnosti je zajišťovací převod práva -mimo jiné se v ní hovoří o tom, že dochází k faktickému převodu vlastnického práva k předmětu financování z klienta na společnost na dobu od úvěrové smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem. V telefonickém rozhovoru s touto společností mi bylo sděleno, že k žádnému převodu vlastnického práva nedochází, že se jedná pouze o podmínku zajištění splácení úvěru. Jak má podnikatel postupovat, aby si mohl automobil odpisovat? Má vyžadovat smlouvu o výpůjčce, potvrzení o tom, že společnost opravdu neodepisuje, nebo to není nutné? Kdy se tedy skutečně jedná o zajišťovací převod práva podle § 553 občanského zákoníku?

Související předpisy:

• zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
• § 27 písm. h), § 28 odst. 5, § 30 odst. 10 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“).

Z hlediska zajišťovacího převodu práva:

Zajišťovací převod práva je zvláštní právní institut sloužící k zajištění pohledávek. Právní úprava zajišťovacího převodu práva je soustředěna v ustanovení § 553 občanského zákoníku. Jelikož v obchodním zákoníku není tento institut vůbec upraven, použije se tato právní úprava v plném rozsahu i pro obchodní závazkové vztahy (tj. např. i pro zajištění pohledávek vyplývajících z úvěrové smlouvy).

Podstatou zajišťovacího převodu práva je to, že dlužník převádí na svého věřitele určité své převoditelné právo, aby tím zajistil konkrétní věřitelovu pohledávku vůči sobě. Převedením určitého práva na věřitele dává dlužník najevo, že hodlá pohledávku věřitele splnit, aby se domohl zpět svého práva, kterým pohledávku zajistil; současně tím dlužník i zvyšuje možnosti faktického uspokojení pohledávky věřitele. Obecně se má za to, že předmětem zajišťovacího převodu práva může být i dlužníkovo vlastnické právo ke konkrétní věci (v tomto případě k automobilu).

Základem zajišťovacího převodu práva je vždy smlouva mezi věřitelem a dlužníkem (obligatorní je písemná forma), z níž zjednodušeně řečeno vyplývá, že dlužník převádí na věřitele určité své právo (kterým může být i právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že závazek, který je tímto převodem práva zajišťován, bude splněn. Dokud není zajištěný závazek splněn, existuje určitý stav nejistoty, zda uskutečněný převod práva ztratí v budoucnu své právní účinky, anebo zda se (nesplněním zajištěné pohledávky) stane nepodmíněným. Po celou tuto dobu je však věřitel řádným „majitelem“ práva, které na něj bylo převedeno. Pokud tedy bylo převedeno právo vlastnické, je samozřejmě vlastníkem předmětné věci. Pokud dlužník následně splní zajištěnou pohledávku svého věřitele, dojde k naplnění rozvazovací podmínky a původní převod práva z dlužníka na věřitele přestane být účinný, a to zpravidla ex nunc (tj. teprve od okamžiku, kdy došlo ke splnění rozvazovací podmínky). Velmi však záleží na konkrétních ujednáních mezi dlužníkem a věřitelem.

Pokud je tedy ve smlouvě o úvěru (resp. v obchodních podmínkách, které tuto smlouvu doplňují a tvoří její součást) uvedeno, že pohledávky úvěrové společnosti se zajišťují zajišťovacím převodem práva, jež spočívá v tom, že dochází k faktickému převodu vlastnického práva k předmětu financování z klienta na společnost do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, jedná se dle mého názoru o typický příklad zajišťovacího převodu práva dle § 553 občanského zákoníku. Vlastníkem automobilu, který je předmětem financování, bude v takovém případě úvěrová společnost, a to až do doby uhrazení všech pohledávek, které jsou takto zajištěny.

Z hlediska odpisů:

Základním pravidlem je, že daňově může hmotný majetek odpisovat pouze vlastník. Jedna z výjimek se ale týká také tzv. zajišťovacího převodu práva: Při převodu vlastnictví hmotného movitého majetku (v důsledku zajištění závazku převodem práva na věřitele) - může tento majetek odpisovat původní vlastník:

1. pokud uzavře s věřitelem smlouvu o výpůjčce tohoto majetku,
2. na dobu zajištění závazku převodem práva.

Takže aby mohl úvěrový dlužník automobil daňově odpisovat i po dobu, kdy jeho vlastnictví převedl na věřitele - přičemž vozidlo nadále hospodářsky využívá pouze dlužník -musí s věřitelem (nyní v roli vlastníka vozu) sjednat smlouvu o výpůjčce, a to na dobu zajištění svého úvěrového závazku převodem vlastnického práva k automobilu. Smlouvu o výpůjčce upravuje § 659 až 662 občanského zákoníku. Její podstatou je dohoda o bezplatném užívání majetku, zjednodušeně lze říci, že se jedná o „bezúplatnou formu nájmu“. Tento typ smlouvy sice nemusí být písemný, ovšem z důvodu prokázání skutečnosti správci daně je písemná forma prakticky nutná.

Pak bude moci podnikatel (úvěrový dlužník) automobil daňově odpisovat, byť není (dočasně) jeho vlastníkem ale pouze provozovatelem automobilu.

Aby se v těchto případech zabránilo dvojitému odpisování jednoho hmotného majetku, stanoví § 27 písm. h) ZDP, že hmotným majetkem vyloučeným z daňového odpisování je hmotný movitý majetek nabytý věřitelem (úvěrovou společností) v důsledku zajištění závazku převodem práva, a to po dobu zajištění tohoto závazku a za předpokladu, že jej po tuto dobu bude odpisovat původní vlastník (podnikatel -tazatel), uzavře-li s věřitelem smlouvu o výpůjčce.

Obě zmíněná ustanovení tedy nejsou v rozporu, ale naopak se doplňují, protože každé se týká jiného poplatníka, prvé vypůjčitele (dočasně není vlastníkem, ale vozidlo používá), a druhé půjčitele (který je dočasně vlastníkem).

K tomu je třeba dále doplnit § 30 odst. 10 písm. h) ZDP, podle kterého musí vypůjčitel (tazatel) při odpisování automobilu pokračovat v odpisování původním vlastníkem, a podle konce ustanovení § 30 odst. 10 ZDP obdobně při ukončení zajišťovacího převodu práva a tedy i výpůjčky, bude opět tazatel pokračovat v daňovém odpisování započatém původním vlastníkem. Tentokrát již bude automobil (hmotný majetek) odpisovat z titulu vlastnického práva. V důsledku je tedy nutno po celou dobu zachovat zvolenou metodu daňového odpisování a odpisy uplatňovat z původní vstupní ceny vozidla u poplatníka (tazatele).

Prakticky je tedy stav takový, že podnikatel (tazatel) může v klidu automobil daňově odpisovat (byť do splacení úvěru není jeho vlastníkem ale pouze vypůjčitelem), a to ze sjednané kupní (resp. pořizovací alias vstupní) ceny, zatímco úvěrová společnost (dočasný vlastník vozidla) tento automobil daňově odpisovat nesmí.