DALIBORŮV VESELÝ TROJÚHELNÍK

     Inu stalo se. Nikoliv za devatero horami, devatero vodami…nýbrž v nadmořské výšce bratru rovných deset kilometrů nad matičkou zemí, tam kdesi v oblacích, plujících nad námi obyčejnými smrtelníky a řádnými daňovými poplatníky zároveň.

     Ve velkém a „načančaném“ „bojingu“ spokojeně seděl pan Dalibor, protřelý cestovatel a zkušený vyjednávač mezinárodních smluv s diplomatickým pasem „namber wan“. A vedle něho poněkud nesměle a nejistě seděl připoutaný pan Radovan, čerstvý státní úředník a tudíž neposkvrněný vyjednávačský elév. A pokud někdy letěl či plachtil vzduchem, tak to byla občasná a jen krátká chvíle, když mu  jeho manželka „děkovala“ za právě přinesenou výplatu.

     Zatímco Radovan nesměle okukoval sličnou „melírovanou“ pannu letušku, i když i takové záhledy má z domova přísně zakázané, zajetý světák pan Dalibor si neodpustil aktuální poznámku ze svého okolí s poněkud otráveným a ironickým podtónem v hlase: že to teda bude zajisté parádní šestihodinový let až kamsi do Afriky, když před ním sedí mladá maminka i s malým capartem, čítající sotva devět měsíců. A aby se nenudil, začal vyprávět novicovi Radovanovi své bohaté cestovatelské zkušenosti, které podbarvoval mnohými zážitky včetně těch, kdy zároveň s ním byli na palubě „éra“ takoví caparti jako ten před ním. Náš pan Radovan už však v tu chvíli byl zahleděn do zmíněné letušky (jak se později ukázalo  modrooké nezadané slečny Adélky) a Daliborovy dobře míněné rady už příliš nevnímal… Ještě ale zaslechl: „No, to uvidíš kamaráde, za chvíli to děcko začne řvát a neskončí až v cílové destinaci…“

     No jo, i když do rychlého vraníku nastupovali v Amsterdamu a pan Dalibor se domníval, že když bude o svých spolucestujících mluvit svou rodnou řečí, tak mu nemohou prostě rozumět, neboť všude kolem něj zněly všelijaké štěbetavé jazyky, jen rodná čeština ne.

     Chyba lávky! Zatímco devítiměsíční chlapec s kudrlinkami na hlavě jako Ježíšek, který  pochopitelně neovládá žádný oficiální  jazyk, spokojeně spinkal v mámině náručí, jeho maminka jen dosud tiše, leč pozorně, poslouchala hlas za sebou. Znenadání se ale otočila k panu Daliborovi a jako by se nechumelilo, mu česky povídá: „Nejste vy pan Dalibor z ministerstva financí?“ V tu chvíli si milý Dalibor ještě pochvalně říkal: To jsem tak známý, že i ta cizí paní přede mnou mě zná?

     Nicméně po malé odmlce náš pan Dalibor začal polykat kolem létající andělíčky, když posléze dodala: „Já jsem zástupkyně velvyslance naší ambasády ve státě, kam právě společně letíme“.

     V milém Daliborovi by se v tu chvíli krve nedořezal a zároveň zbledl jako Venouškova bílá pastelka. Ať se snažil konverzovat svým sličným jazykem diplomata a sympaťáka, jak se snažil, úplného klidu se v sobě nedobral…a tak nakonec si otevřel své úřední noty a  spokojeně nad nimi usnul a probudil se až v cílové destinaci.

     Zatímco náš pan Radovan si potutelně svého prvního letu v životě náležitě užíval. Debužíroval jak mohl, několikráte si  přivolal svoji letušku. A měl štěstí. I ona si ho oblíbila a obletovala ho jen jak mohla: nosila mu přídavky všelijakých dobrot, vínečko, koňáček, pravé portské…. a nakonec mu přinesla i malé letadélko, na kterém když se zmáčkne čumáček, tak se ozvučí, jako když startuje a když ho zmáčkne podruhé, tak zase nahraným zvukem simuluje přistání.

     Náš milý pan Dalibor se spokojeně vyspal a o oné události se mu dokonce zdálo. Závěrečné decentně dojemné a na výsost počestné společenské loučení naší nové platonické dvojice ho ale vůbec nevzrušovalo. A samotný pan Radovan se už velmi těší na další štaci a hlavně na to, jakouže to legrácku napříště jeho rozšafný a žoviální  ministerský kolega zase připraví.

P.S. Cross-check, please!