Autor Tomáš Brandejs

O případu britské telekomunikační společnosti Lebara, která prostřednictvím distributorů v několika členských státech prodávala předplacené telefonní karty, jsem na tomto blogu již jednou psal. Tehdy to bylo poté, co vydal svůj názor na zdaňování jejích služeb generální advokát Evropského soudního dvora. Úkolem generálního advokáta bylo rozšifrovat, jaké plnění vlastně společnost Lebara poskytuje a komu. Telekomunikační službu? Nezdaňovaný prodej jakýchsi kuponů? Je jejím zákazníkem distributor nebo až ten, kdo kartu použije pro volání?

Jak se v posledních dnech dozvídáme z médií, podle odhadů české daňové správy přichází Česká republika ročně na daňových únicích v souvislosti s obchodem s pohonnými hmotami o 5 až 8 miliard Kč. To je úctyhodné číslo. Nikdo nezůstává na pochybách, že proti daňovým podvodům je potřeba nasazovat další opatření, pokud stávající jsou nedostatečná. Bojím se však toho, že současně nikdo neví, jak by ta nová opatření měla vypadat, aby konečně účinná byla…

Kolegyně daňová poradkyně, specialista na DPH (pro mne nejfundovanější, co znám), se nedávno nechala přemluvit k tomu, aby reprezentovala Komoru daňových poradců na jednáních CFE (Confederation Fiscale Europeenne). To je uznávaný think tank, který se snaží identifikovat díry v evropské DPH legislativě a oficiální cestou (například úzkou spoluprací s Komisí EU) je spravovat.

Ze zápisků, které mám od kolegyně k dispozici, vybírám a komentuji:

V minulém blogu jsem slíbil, že si více posvítím na nespolehlivé plátce. Nikoli, nedal jsem se k finanční policii. Jde o to, že daňová správa chce implementovat do zákona o DPH od příštího roku text „poruší-li plátce závažným způsobem své povinnosti vztahující se ke správě daně, správce daně rozhodne, že tento plátce je nespolehlivým plátcem.“

Novela zákona o DPH, kterou Ministerstvo financí připravuje na rok 2013, bude jistě podrobena palbě nejtvrdší kritiky a bude označována za nejvíce šikanózní legislativní změnu za posledních pár let.

V průběhu let se daňoví poradci už poněkolikáté pokouší přesvědčit státní správu o benevolentnějším přístupu při osvobozování vývozů zboží do zemí mimo EU. Doposud daňové úřady tvrdošíjně požadují, aby na celnicí vydaném písemném rozhodnutí o propuštění zboží do režimu vývoz byl prodávající zboží uveden jako jeho vývozce. V případě, že celní deklarace zní na kupujícího, nelze dodávku osvobodit od DPH.

Změní konečně daňová správa svůj postoj?

Už zhruba tři roky Evropská komise vytýkala České republice, že tzv. zvláštní režim pro cestovní službu aplikuje dle § 89 zákona o DPH nezávisle na tom, zda je zákazníkem finální spotřebitel (cestující) nebo např. další podnikatel, který cestovní službu poskytuje dále svým zákazníkům. Došlo to až tak daleko, že byla Česká republika zhruba před rokem formálně zažalována před Soudním dvorem Evropské unie. Komise EU trvá na tom, že máme zákon napsán chybně – zvláštní způsob zdanění má mít jen cestovní služba poskytnutá finálnímu spotřebiteli, tj. cestujícímu.

Ne každý pronájem zboží s　odkupem na konci smlouvy je z　pohledu DPH poskytnutím služby. A naopak ne každý pronájem zboží, kdy si nájemce předmět leasingu na konci smlouvy odkoupí, je z　pohledu DPH dodáním zboží. Co je rozlišovacím kritériem?

Po delší době se Nejvyšší správní soud opět obrátil na Soudní dvůr Evropské unie, aby mu pomohl s výkladem evropské DPH Směrnice. Ne, že by české soudy rozhodovaly o směrnici jako takové - předmětem sporu byl samozřejmě nejasný výklad českého zákona o DPH. Jenže zákon je obrazem Směrnice a měl by být v jejím duchu interpretován. Proto je postup Nejvyššího správního soudu velmi rozumný – na nějaký čas řízení přeruší a po obdržení odpovědi od soudního dvora bude mít jasněji vymezené mantinely pro své vlastní rozhodnutí.

Nedávno jsem si chtěl udělat jasno v tom, jakým způsobem zákon o DPH upravuje možnost opravy daně, kterou plátce chybně uvede na daňový doklad. A to v dobré víře, nebo také záměrně chybně – například proto, že fixluje se svým účetnictvím, aby měl v očích banky lepší šance pro získání úvěru nebo protože mateřská společnost požaduje dosažení minimálního zisku. Zákon o DPH poctivce a podvodníky nerozlišuje. Musíme se tak obrátit na směrnici a judikaturu Soudního dvora Evropské unie. A ten říká věci nevídané, neslýchané…tedy v žádném případě nechci říct, že podivné a nesprávné. Spíše velmi zajímavé a málo známé.

Dnes bude řeč o osvobozeném dodání zboží do jiného členského státu. Tedy vlastně „zdanitelném". Ne, zpět …, chtěl jsem napsat „nesprávně neosvobozeném"…. Pardon, měl jsem na mysli „zdaněném chybně, nikoli však v rozporu se zákonem" …. tedy vlastně: „zdaněném v rozporu se zákonem o DPH, nikoli však v rozporu se zákonem o DPH." Že se do toho zamotávám? Ale nikoli. Něco takového existuje! Opravdu!!!

Dojde-li po uskutečnění dodávky zboží nebo služeb k poskytnutí slevy, pak dle českého zákona o DPH je pro snížení DPH na výstupu nezbytné doručit opravný daňový doklad odběrateli. Jde samozřejmě o systém pro plátce poměrně zatěžující. Ale už jsme si zvykli.

Jak aplikovat DPH v případech, kdy plátci i správci daně všeobecně postupují ve shodě, nicméně v rozporu se zákonem o DPH?  Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) se v nedávné době vyjádřil ke stejné otázce hned dvakrát, a to v případu C-259/10 Rank Group a v případu C-427/10 Banca Antoniana Popolare Veneta. V každém z obou případů dospěl ke zcela jiným závěrům, takže situaci spíše zamlžil, než že by do ní vnesl světlo.

Už jsem na tomto blogu psal o stavebních pracích vícekrát, ale ani ve skrytu duše jsem si nedokázal představit, že problém nabude tak obřích rozměrů. Ukazuje se totiž, že prakticky co slovo v §92e zákona o DPH, to malér.