Gramatický (jazykový) výklad je pouhým prvotním přiblížením se k aplikované právní normě. Otrocké následování doslovného znění zákona nemá v moderním právním státě opodstatnění.
Pokud stát argumentuje ve svůj prospěch ideou spravedlnosti a rovnosti s odůvodněním, že určitý daňový subjekt má určitou daň platit, protože jiné daňové subjekty také platí daně, nelze tuto argumentaci přijmout v případě, že sám zákonodárce začasté zcela arbitrárně určuje, že určité statky zdaněná podléhají a určité nikoli.
Zákaz neodůvodněně nerovného zacházení nemůže založit daňovou povinnost legálně nezakotvenou, a to ani tehdy, jestliže tuto legálně nezakotvenou „povinnost“ část jiných daňových subjektů ve srovnatelné pozici z určitých právně irelevantních důvodů plní.
V pátek 7.10.2011 se uskuteční valná hromada Komory daňových poradců ČR (KDP ČR), která zcela jistě po dlouhé době zásadně změní personální vedení této komory (protože velká část dosavadního prezídiia, včetně prezidenta ing. Jiřího Nekováře, již znovu nekandiduje). Personální změna určitě může znamenat i změnu stylu a směru vedení této profesní organizace, která sdružuje přes 4500 daňových poradců. To může výrazně ovlivnit i celkové prostředí ve společnosti daňařů a i potažmo vpodnikatelské prostředí.
Mějme prosím v patrnosti, že účetnictví je samo o sobě důkazem ve vztahu ke tvrzením obsaženým v daňovém přiznání. Teprve až poté, co finanční úřad prokáže důvodnost svých pochyb o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti či správnosti účetnictví, smí po podnikateli požadovat předkládání dalších důkazů.
Sněmovna se 7.6.2011 v prvním čtení přiklonila k vládnímu návrhu na zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty.
Zvýšení daní je vždycky špatně, a to z mnoha důvodů. Já osobně jako ten hlavní považuji to, že se tím opět zvýší už tak na můj vkus obrovská míra přerozdělování majetku státem, tj. zvýší se podíl majetku, který stát od občanů vybírá ve formě daní a dále pak rozdává v podstatě podle svého rozhodnutí.
Zdálo by se nepochybné, že fakticky jediným zdrojem úvěrového financování státního rozpočtu jsou státní dluhopisy. Český stát ovšem přišel s „geniálním“ řešením: změnou zákona o DPH. Odpočet DPH lze totiž od 1.4.2011 uplatnit až tehdy, když máme v držení daňový doklad od dodavatele. To prakticky znamená, že zatímco dodavatel odvede DPH státu již ke dni uskutečnění plnění (tedy například již za duben), tak jeho odběratel získá od státu DPH až tehdy, kdy obdrží daňový doklad, což v častých případech bude až v dalším měsíci (tedy například za květen) – stát tedy takto tímto způsobem získá bezúročný a zákonem vynutitelný úvěr od podnikatelů na dobu minimálně jednoho měsíce (u čtvrtletních plátců DPH dokonce jednoho čtvrtletí).
Na různých fórech a při všelijakých debatách můžeme často slyšet volání veřejnosti: „Proč nejsou ty daňové zákony jednodušší? Copak to nedokážou legislativci napsat tak, aby to bylo jednoznačné, a to i pro toho, kdo není právníkem, daňovým poradcem či jiným odborníkem?“ A přinejmenším stejně tak často pak slýcháváme reakci politiků: „Ano, děláme vše proto, aby proběhla reforma daňové legislativy, jejímž jedním z hlavních cílů je zjednodušení a zpřehlednění!“
Dovoluji si tímto krátce reagovat na článek autora ing. Tomáše Havla s názvem "Ručení odběratele za odvod DPH po 1.4.2011" v časopise Daně a právo v praxi č. 4/2011 (http://www.danarionline.cz/dokument/nahled-dokumentu/doc-d33437v42881-ruceni-odberatele-za-odvod-dph-po-1-4-2011/)
Skutečně nám nevadí, že od 1.1.2011 budeme my podnikatelé ručit za DPH našich dodavatelů, od kterých koupíme nějaké zboží nebo službu? Nebo jsem něco přehlédl, pokud mám pocit, že toto téma není předmětem žádné větší politické diskuse, a dokonce ani diskuse odborné a podnikatelské? Troufám si přitom tvrdit, že vláda v navrhované novele DPH ve svém deklarovaném úmyslu boje s daňovými úniky zvolila způsob, který dopadne neúměrně tvrdě a zejména aplikačně velmi obtížně na všechny podnikatele, a spíše na oběti případných podvodů než na jejich strůjce.
