Kategorie Daňové spory

Gramatický (jazykový) výklad je pouhým prvotním přiblížením se k aplikované právní normě. Otrocké následování doslovného znění zákona nemá v moderním právním státě opodstatnění.

Pokud stát argumentuje ve svůj prospěch ideou spravedlnosti a rovnosti s odůvodněním, že určitý daňový subjekt má určitou daň platit, protože jiné daňové subjekty také platí daně, nelze tuto argumentaci přijmout v případě, že sám zákonodárce začasté zcela arbitrárně určuje, že určité statky zdaněná podléhají a určité nikoli.

Zákaz neodůvodněně nerovného zacházení nemůže založit daňovou povinnost legálně nezakotvenou, a to ani tehdy, jestliže tuto legálně nezakotvenou „povinnost“ část jiných daňových subjektů ve srovnatelné pozici z určitých právně irelevantních důvodů plní.

Je to už více než rok, co byla Soudnímu dvoru EU podána otázka týkající se aplikace DPH při prodeji telefonních karet uskutečněný operátorem distributorům, kteří karty dále nabízejí koncovým zákazníkům. Docela jsem se na rozbor soudu těšil, neboť by to konečně mohlo vyjasnit režim DPH u karet, které mohou být použity nejen pro volání a jiné telekomunikační služby, ale i pro nákup jiných služeb a zboží. Tedy karet, které se v ČR prodávají a které český zákon o DPH (nejspíše chybně) požaduje vždy prodávat s DPH.

Poslanci schválili návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, umožňující trestat firmy za trestné činy uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku.

Zdálo by se nepochybné, že fakticky jediným zdrojem úvěrového financování státního rozpočtu jsou státní dluhopisy. Český stát ovšem přišel s „geniálním“ řešením: změnou zákona o DPH. Odpočet DPH lze totiž od 1.4.2011 uplatnit až tehdy, když máme v držení daňový doklad od dodavatele. To prakticky znamená, že zatímco dodavatel odvede DPH státu již ke dni uskutečnění plnění (tedy například již za duben), tak jeho odběratel získá od státu DPH až tehdy, kdy obdrží daňový doklad, což v častých případech bude až v dalším měsíci (tedy například za květen) – stát tedy takto tímto způsobem získá bezúročný a zákonem vynutitelný úvěr od podnikatelů na dobu minimálně jednoho měsíce (u čtvrtletních plátců DPH dokonce jednoho čtvrtletí).

Na různých fórech a při všelijakých debatách můžeme často slyšet volání veřejnosti: „Proč nejsou ty daňové zákony jednodušší? Copak to nedokážou legislativci napsat tak, aby to bylo jednoznačné, a to i pro toho, kdo není právníkem, daňovým poradcem či jiným odborníkem?“ A přinejmenším stejně tak často pak slýcháváme reakci politiků: „Ano, děláme vše proto, aby proběhla reforma daňové legislativy, jejímž jedním z hlavních cílů je zjednodušení a zpřehlednění!“

Dovoluji si tímto krátce reagovat na článek autora ing. Tomáše Havla s názvem "Ručení odběratele za odvod DPH po 1.4.2011" v časopise Daně a právo v praxi č. 4/2011 (http://www.danarionline.cz/dokument/nahled-dokumentu/doc-d33437v42881-ruceni-odberatele-za-odvod-dph-po-1-4-2011/)

Pokud plátce DPH uplatňuje odpočet DPH na vstupu na základě dokladu, který nemusí být podepsán, není objektivně schopen prokázat, kdo tento doklad vystavil. Může se pouze spolehnout na ochranu toho, že byl v dobré víře, když ze všech dostupných okolností byl přesvědčen, že tento doklad skutečně vystavil ten, kdo je na tomto dokladu vystaven. Obdobně si pak dá uvažovat o případu, kdy plátce DPH dodává zboží do jiné země EU, přičemž toto zboží mu přepravuje dopravce, se kterým podepsal nákladní list (CMR), a následně mu nezbývá než věřit, že je chráněna jeho dobrá víra v to, že toto zboží v souladu s tímto nákladním listem skutečně opustí území ČR (neboť to je jedna z nutných podmínek pro osvobození od DPH).

V nedávné době zdvihl pozdvižení rozsudek Nejvyššího správního soudu pojednávající o souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnance, to zejména ve vztahu k nemocenskému a případě důchodovému pojištění. Ohledně této problematiky lze odkázat např. na článek uveřejněný zde: http://ekonomika.ihned.cz/c1-50341720-soubeh-funkci-ve-firme-bezna-praxe-z-niz-se-stala-casovana-bomba. Nicméně vzniklá situace má také významný dopad na daňové povinnosti samotných právnických osob. Přitom tyto dosud zůstávaly v pozadí.

Jsou to už dva roky, co Ústavní soud vydal nález sp. zn. I. ÚS 1835/07, který vzbudil nebývalý ohlas. Na základě tohoto nálezu Ústavního soudu to vypadalo, že správci daně budou nuceni sdělovat kontrolovaným daňovým subjektům důvody pro zahájení daňové kontroly. S tímto nálezem se však Nejvyšší správní soud nijak neztotožnil. Bylo tak otázkou času, než se celá věc dostane opětovně na stůl Ústavního soudu.

Skutečně nám nevadí, že od 1.1.2011 budeme my podnikatelé ručit za DPH našich dodavatelů, od kterých koupíme nějaké zboží nebo službu? Nebo jsem něco přehlédl, pokud mám pocit, že toto téma není předmětem žádné větší politické diskuse, a dokonce ani diskuse odborné a podnikatelské? Troufám si přitom tvrdit, že vláda v navrhované novele DPH ve svém deklarovaném úmyslu boje s daňovými úniky zvolila způsob, který dopadne neúměrně tvrdě a zejména aplikačně velmi obtížně na všechny podnikatele, a spíše na oběti případných podvodů než na jejich strůjce.

Daňová kontrola bývá v životě daňových subjektů zásadním okamžikem. Jelikož není tajemstvím, že daňová kontrola se dělá za účelem ne kontroly, ale doměření daně, bývá velké množství daňových kontrol spojeno s doměřením daně. V případě právnických osob se pak nabízí otázka, kdo zapříčinil, že společnosti byla doměřena daň. Platí totiž, že společnost je oprávněna požadovat náhradu škody po tom, kdo doměření daně způsobil. Na tomto místě není příliš známým faktem, že by společnost mohla požadovat náhradu škody po statutárním orgánu. Nicméně obchodní zákoník tuto odpovědnost za škodu zakotvuje. Je tak v moci společnosti požadovat náhradu škody po statutárním orgánu, způsobil-li ji tento porušením své právní povinnosti.

Ministerstvo spravedlnosti ČR v nedávné době informovalo veřejnost o záměru novelizovat zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který upravuje výkon správního soudnictví u nás. Novelizace tak bude přímo ovlivňovat soudní přezkum výkonu správy daní.

V minulém příspěvku ze dne 23. 6. 2010 jsem se pozastavil nad jedním rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Příspěvek se vztahoval k otázce formálního zahajování daňových kontrol. V závěru tohoto příspěvku jsem pak uvedl, že zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahuje ještě další, pro daňový subjekt nepříjemné, zásadní skutečnosti. Konkrétně se jedná o možnost daňového subjektu jakožto žalobce v soudním řízení předkládat nové důkazní prostředky.